Z karimatky na tatami aneb jak jogín na krav magu přišel

KIDA!

Mohlo by se zdát, že systém Krav maga a jóga nemají nic společného, jenže to není tak. Obojí potřebuje pohybové dovednosti, sílu, ohebnost.

Já mám ráda nekonfliktnost, jemnost a opatrný trpělivý přístup jógy, láká mě příjemná atmosféra a filosofie dobra a vnitřního klidu, tak prostě cvičím jógu. To už víte. Posunuji se dál a činí mě to šťastnou. 

Jenže jsem se nedávno dostala do bodu, když pěstovat flexibilitu přestalo stačit. Je sice hezké, že se už u kleští dotknu hlavou kolen, že mi jde líp pozice stromu a že si užívám diamantový spánek. Dokud se ale neudržím na vlastních rukou v chaturanze déle než pět vteřin a dokud vnitřně skučím u psa hlavou dolů, nemůžu mít nikdy pocit úplnosti a postupu. Jinak řečeno - našla jsem svou slabinu a je třeba s ní něco dělat.

Ano ano, upřu oči na bod před sebou a držím balanc a příště se u toho možná budu tvářit normálně. 

Navíc, nechci se uzavírat jen do jógového kruhu, respektuju jiné myšlenky a jiné přístupy. Jak jste si dřív mohli přečíst, dril typu kruhového tréninku se mi hnusí, nemám ráda hecování, tu namotivovanou atmosféru, hluk, cvičení při rytmické hudbě (duc duc dělej dělej). Budovat sílu je ale třeba. Láká mě ten pocit, co jsem zažívala u běhání - že moje tělo může, že ho mám pod kontrolou, že to udýchám, že doběhnu a budu mít radost z téhle vlastní schopnosti. To stejné bych ráda zažívala v silových pozicích - tu radost, když se do nich bezpečně dostanu. 

A když mě Eliška pozvala na seminář Krav maga - posilování s vlastní vahou, moc jsem neváhala. Zaprvé tam nebyl žádný plán se prát (za což jsem ráda, to bych dělat nechtěla) a za druhé vím od Elišky, že jejich trenér Honza je fajn, že nikoho hloupě netlačí a dává spíš důraz na vysvětlení a správné provedení věcí, na funkčnost a taky že často využívá různá cvičení, která bych se já nestyděla nazvat ásanami, a to nejen těmi silovými, ale i rovnovážnými. Snad jen jsem měla trochu strach z toho, že by některé záležitosti měly být víc kontaktní. Někdy mívám ze cvičení ve dvojici, kdy se navzájem hlídáte nebo si děláte fyzickou oporu, trochu nepříjemný pocit. 

Bylo to super. Až na mé slabší chvilky po ránu (které způsobily mé 15minutové zpoždění, za což se tímto ještě omlouvám všem zúčastněným). 

Nejvíc se mi  líbila důslednost a systematičnost, se kterou jsme jednotlivé bloky probírali, je pravda, že moje lektorka jógy Nikol je ještě o dost větší detailista, ale jí jde o něco jiného, a základní nejdůležitější principy byly z mého pohledu dodržené. Pokud si to dnes dobře pamatuju (a věřte mi, že pokud si to nepamatuju já, moje bolavé svaly mi všechno rády osvěží), probírali jsme následující okruhy: 

Dřep a jeho modifikace (až k dřepu na jedné noze, který jsem pořád ještě nezvládla). Krásná přípravná cvičení, zásady bezpečnosti a účinnosti

Klik a jeho modifikace - opět přes držení těla až k modifikacím (tady jsem byla ráda, že jsem věděla, jak držet v prkně a jak si hezky klesnout, o nějakém zvedání se zpět nemohla být řeč, natož nadskočení, tlesknutí).

Druhy mostů - tady bych Honzovi moc ráda poděkovala - lehkou opravou odstranil můj dlouhodobý špatný návyk dávat ruce moc blízko hlavy, takže jsem v nich neměla oporu a nemohla se zvednout. Ruce jsem posunula a ouha - najednou jsem byla v plném mostu! K přizvednutí mi chyběla už zmiňovaná síla v rukou.

Stoj na hlavě - tohle je moc krásná záležitost, smutné však je, když si jej coby zdechlina zařadíte na konec relativně vysilujícího cvičení. Už dřív jsem se do stoje na hlavě dokázala dostat sama minimálně tak, abych se udržela u zdi, jóga na to má triky, jak se tam dobře dostat, stačí jen překonat strach a nezvyk z obrácené pozice a pomoci si břišním svalstvem. Ale tady prostě unavené tělo vypovědělo službu. A nejen moje. Ehm - co by to bylo za seminář Krav magy - byť mírumilovně pojatý - aby si z něj člověk neodnesl nějaké ty modřiny (kdybyste viděli Elišku, jak chodí do práce, možná byste volali sociálku, že ji doma bijí). No - abych to nerozváděla až moc - u stoje na hlavě u zdi jsme různě padali a nohy jedné slečny cvičící vedle mě mi přistály na hlavě a zádech. Sice to trochu bolelo, ale myslím, že ta zmíněná slečna na tom byla mnohem hůř soudě podle toho, jak moc nešťastně se tvářila a kolikrát se mi omlouvala, bylo to dost legrační.

Hezké foto do rubriky "Takhle ANO, takhle NE"

Ze cvičení jsem si odnesla pocit, že sice lepší než dřív, ale pořád level nic moc. A krom toho jsem získala i kopec odhodlání. Ono je dobré podívat se na sebe s nadhledem, zjistit si, kde člověk stojí, a s trochou klidu a trpělivosti se vrátit o krok zpět a něco pro svůj postup udělat. Díky pohodovému přístupu Honzy to bylo možné, nepřipadala jsem si tam jako poslední lama, co je tam naprosto nemožná. V části (velké) věcí jsem byla podstatně horší než ostatní, u něčeho jsem na tom byla stejně, ale našly se i věci, kde mi to šlo trochu líp. 

Krom tohohle mě ale po celý seminář doprovázel neskutečný údiv nad tím, co dokáže Honza fyzicky. Klik s výskokem, roztaženýma rukama a nohama do stran a hladké přistání zpět. Jako pardon, ale to prostě není možný, ne?

Honza by mohl vyučovat třeba i semináře na téma "Druhy levitace v praxi"

Musela jsem se ale i pozastavit nad tím, jak se tahle bandička z ničeho nestrachuje. Jsem od Nikol zvyklá na naprostou opatrnost i na předůkladná přípravná cvičení a protahování a přijala jsem si tyhle zvyky za své. Jenže to je jógový přístup. Krav magovští si s tím prostě hlavu nelámou a přistupují k tomu s jistou dávkou drsnosti. Cvičte s rozumem - ale jak uznáte za vhodné. Ukážu vám, jak to udělat, dohlédnu na vás, ale že bych z opatrnosti nespal... Hm.

Což je mi vlastně docela sympatické a pomůže mi to odbourávat strach z některého cvičení sama doma - krátce řečeno - opatrnost ano, připosranost ne. 

A já si užívám tu provázanost všech různých druhů pohybových systémů a sportů. Je toho mnoho, co se dá dělat, a mnoho způsobů, všude se ale dají najít společné body - takže i dvě nesourodé věci jako krav maga a jóga mají víc společného, než by se na první pohled mohlo zdát. Vše vychází ze stejného zákulisí, jen využití je jiné. 

Seminář Honza ukončil doporučením, abychom si stanovili nějaké menší cíle a postupně je po jejich dosažení komplikovali. 

Moje cíle jsou - most s přizvednutím, deset dobrých kliků v kuse, pořádné přitažení se na hrazdě a stoj na hlavě ve všem pohodlí a jistotě. Budu si pak totiž mnohem jistější v některých ásanách, které se mi teď zdají nedosažitelné. Ale stejně mi to přišlo i tehdy, když jsem měla uběhnout deset kilometrů, a jak to nakonec hezky dopadlo! :)

Když se chce, všechno jde.

NAMASTÉ

Za všechny v článku použité fotografie děkuji organizaci Krav maga, která je má na svém facebooku zde.  

Pokora a radost

Moje Sobotní rána jsou téměř vždy o hezkých věcech. O snadné, jednoduché a přímočaré radosti ze života a z věcí, co dělám. Ráda se z těch pocitů vypíšu. Ono to většinou musí ven, bývám toho plná.

Ale tentokrát se mi stalo, že se o svojí velké radosti bojím psát.

Víte, v poslední době v mém životě velkou roli hraje jóga. Pomáhá mi být klidnější a vyrovnanější, dělá mi radost, postupně mě mění. A tak se stalo, že cvičím víc, a s tím se mi spojily i malé rituály.

Když se v šavásáně uvolním, vídám občas mech

Tento obrázek jsem si vypůjčila od: http://iloverainandcoffee.tumblr.com/post/43175631831

Kurz s Nikol Maio v pondělí je ve znamení preciznosti, krásně se hodí na nový začátek týdne.  Na úterní Spirals u Dana se chodím vybít a popravdě i načerpat Danovu nakažlivou energii.
Ve středu týden pokračuje u mě doma cvičením s kamarády a v pátek nebo v sobotu, když mám dost času, chodím "začít víkend" na nějaký open class, většinou hatha jogy. Všechny tyhle chvíle mám ráda, třeba ten páteční a sobotní je krásný v tom, že starosti celého týdne necháte za sebou, uděláte něco pro sebe a naladíte se na čistě svůj čas pro rodinu a přátele, na čas pro sebe.

Moje největší radost je ale cvičení doma. Už dřív jsem občas cvičila s přáteli u nás nebo u nich doma. Miluju to, je to hezké, intimní sdílení, nemusíte se bát otevřít, můžete zkoušet nové věci, jste přece mezi blízkými, smíte cokoliv, nikdo vás nesoudí. No a proč tedy nepokračovat. A tak jsem byla moc ráda, když jsem zjistila, že můj kamarád by se s jógou rád seznámil blíž a domácí cvičení mu vyhovuje. Domluvili jsme se proto na pravidelných středách. Já připravím doma prostor, vyvětrám, dám olej do difuzéru, rozvineme jógamatky. Začneme relaxací, pokračujeme protahováním, ásanami a praxi končíme pránajámou. Když hodina skončí, povídáme si o tom, jaké to bylo, kam se zaměřit příště. Navíc je milé, že můj Michal s tím nemá sebemenší problém, podporuje mne, dopřává nám na cvičení soukromí a pak se většinou připojí na čaj. Možná rozumíte tomu, proč mne tyhle chvíle tak moc naplňují.

A protože já tyhle věci pod pokličkou udržet neumím, bavila jsem se o tom s přáteli, těm se nápad na domácí cvičení líbil a tento týden se k nám přidá další kamarádka Míša.

Víte, já bych si moc, opravdu moc přála, stát se lektorkou. Vytvořit místo, kde lidem bude dobře, kde budou smět zahodit každodenní starosti a udělat něco dobrého pro sebe. Mít v rukou atmosféru a mít v rukou klíč, jak pomoci nebo jen pohladit po duši. Zároveň si ale plně uvědomuji, jak daleká to ještě bude cesta. Nejsem dokonalá, jsem lehce za začátkem. Mám před sebou úžasné lektorské osobnosti, kterých si moc vážím, a o to těžší pro mne ta cesta bude. A možná si říkáte, že právě proto je v tuhle chvíli velmi brzy začít pracovat s dalšími lidmi. Možná ano. Je to něco, čím se v myšlenkách zabývám každý den. Ale snad se mi podařilo najít správnou odpověď.

Postupně jsem si prošla velkou sebekritikou a dotazováním, zda si jen tak nehraji a nemažu sama sobě med kolem pusy. Pak ale vždy přišlo další cvičení a  přineslo mi klid, radost a pocit správnosti.

Řešila jsem to v sobě mnohokrát a ještě mnohokrát řešit budu, ale poslední dobou už převládá úlevné poznání, že se v těchto vlastních cvičeních nejen učím, jak jednoduché a bezpečné ásany předat dál a jak si postavit příjemnou a přínosnou hodinu cvičení, ale hlavně mě to učí velké pokoře.

Každý krok vpřed s sebou nese i pozastavení, přemýšlení nad sebou a mnohdy i dva kroky vzad. A pokud by to nestačilo, pořád je tu jóga s Nikol a mnohdy i další hodiny s kýmkoliv. Přijdete s pocitem, jak to od minule je lepší, jak vám to jde a vše bude růžovější,  a odcházíte s tím, že se máte ještě hodně co učit.

Možná to zní tak, že se to ve mně moc mele, ale popravdě, nechtěla bych být člověk, který tyto věci neřeší vůbec. Jsem nesmírně ráda, že můžu sama sobě klást otázky, a jsem ještě mnohem raději, že jsem se naučila důvěřovat vlastním odpovědím. Poprvé v životě jsem pevně spojená se zemí, stojím jistě, ale ne tak jistě, abych se nemohla rozhlížet kolem sebe a v sobě. Ne tak jistě, abych měla pocit, že nemůžu zavrávorat, pořád mě vede určitý druh zdravého strachu. A dokud to bude takhle, mám svou odpověď. Dělej, co tě těší, a měj na paměti svoje ALE.

A když se tenhle článek nese v duchu  upřímnosti, možná je na místě přiznat, že jsem ho napsala proto, abych se příště o podobnou radost mohla podělit bez obav z reakcí. Abych pokaždé mohla říct - ano, možná to vypadá, že dělám příliš sebevědomé věci, ale dělám je s nejhlubší opatrností a pokorou. Chtěla bych se posouvat a už dobře vím, že bez tohoto přístupu bych nemohla udělat jeden jediný skutečný krok dopředu.

Pokora, důvěra, opatrnost, to jsou nástroje, kterým skutečně věřím.

Krásný den!

Mezi severem a jihem, mezi tady a teď....

Včera jsem už ze cvičení přišla hezky naladěná. A pak jsme si doma povídali a poslouchali hudbu a já pak tancovala po tmě v koupelně.

A už druhý den nemáme v práci šéfa.
A už druhý den posloucháme doma i v práci Lisu Hannigan.

Hezké "SPOLU", že?

Věděli jste, že Lisa nazpívala písničku k filmu Píseň moře? Já ne! Líbilo se mi to zjistit.

A nejvíc se mi líbí žít v klidu, žít s hudbou, a pak žít bez hudby v tichu. Být ráda na světě. Mít žízeň na vodu... takovou, kdy se člověku do té čisté vody chce ponořit, a tak si vezme větší hrnek.

Letos je prostě krásná zima, že?